Začátek listopadu patří vzpomínkám na ty, kteří už mezi námi nejsou. V těchto dnech se častěji zamýšlíme nad životem, jeho konečností a loučením. V Ostrovském Macíku jsou podobné úvahy součástí každodenního života. Spolek totiž vedle záchranné stanice volně žijících živočichů a útulku pro koně provozuje také zvířecí hospic. Místo, kde staří, nemocní a handicapovaní psi, kočky a další drobná zvířata nacházejí svůj poslední domov.
Zatímco běžné útulky hledají svým svěřencům nové majitele, hospic Ostrovského Macíka má odlišné poslání. Zvířata, která sem přicházejí, už většinou na nový domov nečekají. Našla ho právě zde.
Jsou mezi nimi staří psi, které trápí inkontinence, onemocnění pohybového aparátu nebo jiné zdravotní obtíže spojené s vysokým věkem. Svůj domov zde nacházejí také kočky trpící kočičí imunodeficiencí a dalšími chronickými onemocněními. Obyvateli hospicu jsou ale i drobná zvířata. Třeba potkan, kterého někdo odložil u popelnice, nebo králíček, o kterého děti s přibývajícím věkem ztratily zájem.
Některá zvířata prožila předchozí život v rodinách, jiná mají za sebou opuštění, zanedbanou péči nebo těžké životní zkušenosti. Velmi často se také stává, že jejich dlouholetí majitelé zemřeli a pro stárnoucího nebo nemocného zvířecího společníka už se v rodině nenašlo místo.
Jejich přijetím začíná závazek, který často trvá až do posledního dne života. Nejde pouze o zajištění veterinární péče. Stejně důležité je vytvořit prostředí, kde mohou zvířata žít bez neustálých změn, zvykat si na své pečovatele a postupně získávat jistotu, že už nikam nemusí.
Při pohledu na starého nebo handicapovaného psa si lidé často představí především omezení, se kterými musí žít. Zvířata však dokážou své okolí překvapovat.
Slepý pes si postupně zapamatuje cestu ke svému pelíšku i místo, kde dostává jídlo. Hluchý pes dokáže rozpoznat známého člověka podle jeho pohybu nebo vůně. Pes, kterému neslouží zadní nohy, může díky speciálnímu vozíčku na kolečkách znovu získat možnost pohybu, prozkoumávat okolí a užívat si pobyt venku.
Radost ze života přitom nemusí znamenat dlouhé procházky nebo divoké hry. Někdy je jí pohodlné místo na slunci, oblíbená pochoutka, přítomnost psího kamaráda nebo chvíle strávená s člověkem.
A možná bychom si v této souvislosti měli položit jednu otázku. Jak bychom se cítili my, kdyby někdo rozhodl, že posledních deset let našeho života už nemá cenu, protože nejsme tak zdraví, pohybliví nebo výkonní jako dříve? Že stáří a zdravotní omezení jsou dostatečným důvodem, abychom o tyto roky přišli? Patrně bychom se s takovým rozhodnutím jen těžko smiřovali. A přesto právě podobným pohledem někdy posuzujeme život starých a nemocných zvířat.
Podobně jako u psů je tomu také u koček, které tvoří další významnou skupinu obyvatel hospicu. Některé potřebují pravidelné podávání léků, zvláštní stravu nebo oddělené prostředí kvůli infekčnímu onemocnění. Přesto se rády vyhřívají, odpočívají, hrají si a vyhledávají pozornost.
Péče o stará a nemocná zvířata je především otázkou času. Všechno trvá déle a téměř nic nelze uspěchat.
Některý pes potřebuje pomoc při vstávání, jiný při chůzi. Další musí dostávat léky v pravidelných intervalech nebo vyžaduje častější hygienickou péči. U nemocných koček je třeba sledovat příjem potravy, změny hmotnosti a celkový zdravotní stav.
Často jde o drobnosti, kterých by si člověk u zdravého zvířete ani nevšiml. Neobvyklá únava, odmítnuté krmení nebo změna chování však mohou signalizovat vážný zdravotní problém.
Zvířata proto nemají jednotný režim. Každému je nutné přizpůsobit podmínky jeho věku, zdravotnímu stavu a možnostem.
S tím souvisí také nepřetržitá přítomnost pečovatelů, kteří jsou zvířatům k dispozici 24 hodin denně, sedm dní v týdnu. Hospic nemůže na noc jednoduše zavřít. Zdravotní komplikace přicházejí i v době, kdy ostatní odpočívají.
Součástí hospicové péče je také období, kdy se zdravotní stav zvířete začne nezvratně zhoršovat.
Ne vždy přichází odchod náhle. Někdy mu předcházejí týdny postupného slábnutí, ztráta pohyblivosti nebo ubývání zájmu o okolí. Jindy se stav změní během několika hodin.
Za léta práce se zvířaty jsme se však mnohokrát přesvědčili, jak obtížné je odhadnout, kolik času má ještě konkrétní zvíře před sebou.
Někdy přijmeme psa v tak vážném zdravotním stavu, že se obáváme, zda vůbec přežije následující týdny. Připravujeme se na to, že mu budeme moci poskytnout jen několik posledních měsíců důstojného života. A přesto se stane, že se jeho zdravotní stav postupně stabilizuje a nakonec s námi prožije dalších osm nebo dokonce deset let.
Jindy je tomu právě naopak. Do hospicu přichází starší zvíře, které je na svůj věk v poměrně dobré fyzické kondici. Zemřel mu však člověk, se kterým prožilo celý život. Ztratilo známé prostředí, každodenní zvyky i svého nejbližšího společníka. Některá taková zvířata se s touto ztrátou vyrovnávají velmi těžce. Postupně ztrácejí zájem o okolí, slábnou a někdy během několika měsíců sama odcházejí.
Podobné zkušenosti máme také s kočkami. Kočka, která prožila dlouhá léta se svým majitelem, může jeho smrt a následnou změnu domova snášet mimořádně těžce. Naopak kočka nalezená u popelnic, často podvyživená a trpící několika nemocemi současně, dokáže po zajištění potřebné péče překvapit svou životaschopností. Bezpečné prostředí, teplo, pravidelná strava a lidská pozornost jí mohou umožnit prožít ještě mnoho spokojených let.
Tyto zkušenosti ukazují, že o délce života nerozhoduje pouze věk nebo zdravotní diagnóza. Významnou roli může sehrát také psychická pohoda, pocit bezpečí a schopnost přizpůsobit se změnám.
Když se však život skutečně chýlí ke konci, mění se i podoba péče. Do popředí se dostává zajištění pohodlí, tlumení bolesti, klidné prostředí a blízkost známých lidí. O dalším postupu rozhoduje zdravotní stav zvířete ve spolupráci s veterinárním lékařem.
Někdy zvíře odejde přirozeně, jindy je nutné přistoupit k eutanazii, pokud již není možné zabránit jeho utrpení. Takové rozhodnutí patří k nejtěžším okamžikům, které péče o zvířata přináší.
S každým odchodem končí jeden konkrétní příběh. Nejde o anonymního pacienta, ale o zvíře, které mělo své jméno, své místo a často bylo po mnoho let součástí života hospicu.
Práce v hospicu má také svoji psychickou stránku, o které se příliš nemluví.
Staré, nemocné nebo týrané zvíře nepotřebuje pouze veterinární ošetření, pravidelné krmení a bezpečné místo k odpočinku. Velmi často potřebuje především lidskou blízkost, trpělivost, pochopení a lásku. Zvláště zvířata, která si prošla těžkými zkušenostmi, potřebují znovu získat důvěru v člověka.
To však od pečovatelů vyžaduje mnohem více než jen profesionální přístup. Musí se naučit jednotlivým zvířatům rozumět, vnímat jejich potřeby, respektovat jejich obavy a postupně si s nimi vytvářet vztah.
A právě zde vzniká jeden z největších rozporů hospicové péče. Aby člověk mohl zvířeti poskytnout skutečně laskavý a bezpečný domov, musí si ho pustit blízko k sobě. Současně však ví, že se s ním dříve či později bude muset rozloučit.
Čím hlubší vztah mezi zvířetem a pečovatelem vznikne, tím bolestnější pak jeho odchod může být. Přesto se nelze před touto bolestí chránit citovým odstupem. Právě blízkost a vzájemná důvěra jsou totiž důležitou součástí toho, co hospic svým obyvatelům nabízí.
Odchody proto nelze vnímat jen jako součást provozu. Ani dlouholetá zkušenost neznamená, že by si na ně člověk zvykl.
Ne všechna loučení jsou však stejná.
Pokud zvíře prožilo dlouhý a naplněný život, dočkalo se vysokého věku a jeho poslední chvíle proběhnou klidně, důstojně a bez zbytečného utrpení, nemusí být jeho odchod vnímán pouze jako smutná událost. Vedle přirozeného zármutku přichází také pocit smíření a určitého uspokojení. Vědomí, že zvíře dostalo možnost prožít svůj život až do jeho přirozeného závěru a že jsme pro něj udělali všechno, co bylo v našich silách.
Člověk se postupně musí naučit přijímat přirozený běh života. Jeho součástí je narození, dospívání, stáří i smrt. Přestože loučení nikdy není snadné, klidný odchod starého zvířete může být také potvrzením, že péče, kterou jsme mu věnovali, měla smysl.
Zcela jiná situace však nastává, když se nepodaří zachránit mladé zvíře, kterému někdo vážně ublížil. Zvíře, které se stalo obětí týrání, zanedbání nebo lidské krutosti a jehož zdravotní stav už přes veškerou snahu nedovoluje návrat do života.
Takový odchod přináší mnohem hlubší bolest. Nejen kvůli samotné ztrátě, ale především kvůli vědomí, že toto zvíře nedostalo příležitost prožít dlouhý život. Že jeho příběh skončil předčasně, často v důsledku jednání člověka, kterému mělo mít možnost důvěřovat.
Pro lidi, kteří o zvířata pečují, je těžké také to, že po jednom rozloučení často není mnoho prostoru k odpočinku. Ostatní svěřenci dál potřebují nakrmit, podat léky, vyvenčit nebo ošetřit.
Smutek se tak stává součástí běžného dne. Neznamená to však, že převažuje nad radostí, kterou život se zvířaty přináší.
Dušičkové období je časem, kdy se ve vzpomínkách vracíme k těm, kteří odešli. V Macíku má takové vzpomínání mnoho podob.
Některé příběhy připomínají fotografie, jiné oblíbená místa, prázdné pelíšky nebo zdánlivě obyčejné situace, které si pečovatelé pamatují ještě dlouho po odchodu konkrétního zvířete.
Za více než čtyřiadvacet let existence Ostrovského Macíka prošlo jeho péčí několik tisíc zvířat. Některá se po uzdravení vrátila do přírody, jiná našla nové majitele a další u nás prožila zbytek svého života.
Obyvatelé hospicu však mezi nimi představují zvláštní skupinu. Jsou to zvířata, se kterými sdílíme poslední etapu jejich života, často spojenou s intenzivní každodenní péčí. Právě proto k nim vznikají mimořádně blízké vztahy.
Známe jejich povahy, zvyky, radosti i slabosti. Víme, co mají ráda, čeho se bojí, kdy potřebují naši pomoc a kdy jim stačí pouhá přítomnost známého člověka. Stávají se součástí našich každodenních životů a jejich odchod v nich zanechává trvalou stopu.
Stáří a smrt jsou přirozenou součástí našich životů. V naší moderní evropské civilizaci jsme však toto vědomí do značné míry ztratili. Zatímco v některých jiných kulturách se lidé na smrt vědomě připravují a učí se přijímat její nevyhnutelnost, my ji stále častěji vnímáme jako něco nepřirozeného, nežádoucího, čemu bychom se nejraději vyhnuli. Přitom rozdíl mezi člověkem a zvířetem v poslední etapě života není tak veliký, jak si možná myslíme. Oba potřebují především lásku, bezpečí a klid. Možná bychom se proto měli znovu učit přijímat přirozený běh života a uvědomit si, jak důležité je najít si čas na ty, kteří odcházejí. Ať už jsou to naši blízcí, nebo zvířata, se kterými jsme sdíleli část života. Čas být spolu, rozloučit se, vyslovit to, co zůstalo nevyřčeno, a v klidu uzavřít společnou životní cestu. Protože i loučení a smíření patří k životu a neměli bychom o ně sebe ani své blízké připravovat.
Chcete přispět do diskuze? Stačí se jen přihlásit.